In memoriam Subramanjam
Subramanjam, jeden z púdžáriú ve Šrí Káléšvarově ášramu v Penukondě v Indii, opustil večer 20. 10. (na úplněk) své tělo. Pro mnoho Káléšvarových studentů nebude ášram bez něj to samé místo. Každý den jsme ho mohli pozorovat, jak se stará o Bábovu Murti v Šiva Sái Mandiru, dělá různé púdži, stará se o všechny sochy a silové předměty v ášramu - jako například o Šivalingam v Šivově jeskyni nebo o sochu Božské Matky v Dvárakámaji. Jemná duše, velké srdce a dojemný příklad bhakti. Když zpíval, mohli jsme slyšet, jak jeho duše zpívá Bohu.
Ráma, ášramový fotograf za Šrí Káléšvarova života, vyhledal několik Subramanjamových fotografií a napsal tento dojemný nekrolog. Na konci tohoto postu najdete i link k „Šankara” - Šivově modlitbě, kterou Subramanjam rád zpíval Bábovi.
„Rád bych napsal něco o Subramanjamovi. Jako fotograf jsem při našich bhadžanech sedával vpravo vpředu. Tam často sedávali i kněží, když během večera přišli do chrámu, aby po bhadžanech provedli árathi.
Vzpomínám si na spoustu večerů se Subramanjamem - jak vstoupil dovnitř a přisedl si k nám studentům. Někdy nás bylo hodně, někdy jen pár. Já jsem neznal ani slovo z telugu a on hovořil jen rudimentární angličtinou. A tak jsme se domlouvali posunky. Rád jsem sedával v jeho blízkosti. Vyzařoval tak srdečnou, jemnou a láskyplnou energii a to mě přitahovalo jako magnet. Vzpomínám si, jak jsem mu na malém displeji fotoaparátu ukazoval fotky z večera, jen proto, že se mě jeho aura tak radostně a povzbudivě dotkla a já cítil nutkání s ním komunikovat.
Vnímám, jak je krásné vydat se teď a tady takto detailně do těchto vzpomínek. I když je to spojeno s knedlíkem v krku a jedna nebo druhá slza musí ven, abych mohl psát dál. Ale tyto okamžiky, tyto roky byly tak mystické, tak kouzelné. Sedět v chrámu, zaposlouchat se do zpěvu zpěváků a mezi bhadžany vnímat ticho a cvrkot cikád a z dálky zvuky každodenního večerního života vesnice a troubení rikší a pak zvonek, když kněží začali s árathim. A to všechno zasazené do této nedefinovatelné, ale přesto zřetelně vnímatelné vyživující energie tohoto místa — jako bychom byli součástí nějaké pohádky.
Někdy, když jsme oba seděli nad displejem foťáku a prohlíželi si fotky, ukázal skromně prstem na sebe a na foťák a já jsem věděl, že by chtěl udělat fotku: „Ano, jasně, rád”, odpovídal jsem. Jen jsem to musel vyjádřit pouze kývnutím hlavy. Pak ke mně od něj přišel jemný úsměv. Byly to krásné okamžiky. Během let jsem se naučil indické kroucení hlavou, abych se naučil komunikovat své „Ano” nebo, jak by pravděpodobně řekli Indové: „No problem, Sir.” Pak jsme oba věděli že, hned po bhadžanech bude ještě krátké focení.
Zde je výběr fotografií, které s ním během let vznikly. Našel jsem i nahrávky jeho překrásného zpěvu, jednu z listopadu 2008 a jednu z října 2009. Byly zachyceny na malý diktafon, a proto nejsou příliš kvalitní. Jsou to však krásné vzpomínky na mimořádný čas s ním, s púdžárími, se studenty a se Svámim.”
– Rama Maik Winter
